Neměl jsi se ptát...

11. dubna 2015 v 21:27 | Sky |  Povídky bez pokračování
Takže, tohle je oficiálně první povídka tohoto blogu... Snad se bude líbit. :-D
Případně zanechte komentář, ať vím jestli tvořit dál... :-D

Fanficiton na: Kamijo Yuuji a Lestat :-D
Upozornění: Prosím vás :-D Žádné. :-D
Postavy: HraběLest


Procházel zahradou a štíhlými prsty se dotýkal temně zelených keřů.
Byl elegantně oblečen, tak jak se slušívalo jeho postavení ale paruku, tu nenosil. Měl po ramena dlouhé, slámové vlasy v elegantním a jakémsi vzdušném účesu. Světle modré oči, které se uhrančivě dívaly na svět mu lemovaly černé stíny a podtrhávaly černé linky.
Byl krásný, to ano, ale vůbec se nehodil do této doby, do druhého tisíciletí a patnácti let. Jeho doba dávno pominula, už od ní uteklo mnoho let. A on tady přesto stále žil...
Pamatoval si, kdy žil...
Francie, přelom 17. a 18. století...
Pamatoval si, kým byl...
Hrabětem. Snad.
Pamatoval si důvod proč je stále tady.
Upír. V den jeho dvacátých narozenin ho upír zbavil života jen proto, aby se Hrabě o mnoho uplakaných století probudil k novému životu... Ale co to bylo za život bez vzpomínek? Hraběte cosi tížilo. To cosi leželo za černou stěnou, neproniknutelnou bariérou v jeho vlastních vzpomínkách. Nemohl si vzpomenout na nic, co se stalo před dnem jeho smrti...

Klidným krokem se rozešel směrem k zámku. Věděl že v jeho středu je hrob, hrob na kterém najde odpovědi na své otázky. Lest se o tom jednou nešťastnou náhodou zmínil u večeře. Jak si dokáže vzpomenout, to už hrabě nevěděl, věděl jenom a věřil v to, že si vzpomene.
Jeho klidné kroky se začaly nepatrně zrychlovat. Musel si pospíšit, Lest ho nesměl vidět. Hrabě netušil a nechápal, proč se Lest tolik bál že se Hrabě dozví pravdu, proč byl tolikrát žádán aby Lestovi sliboval cosi jako věrnost a poslušnost. Celou dobu mu Lest vykládal, že pro něj chce jen to nejlepší...
Jestli mluví pravdu, proč nechce aby znal svou minulost? Nemá na to plné právo?
Lest se mu snažil vtlouci do hlavy, že pro něj ten hrob není důležitý, přesto kdykoliv se o něm Hrabě zmínil, či přišel moc blízko správným dveřím, měnil se Lest v běsnící bestii, sevřel vždy Hraběcí hrdlo, dokud jeho majitel nezačal zoufale lapat po dechu, který beztak nepotřeboval. Nakonec, ten hrob asi bude důležitý...

Přišel k velkým, dubovým dveřím a lehce zaklepal. Sluha tam již čekal, tak jak už ostatně bylo předchozího večera domluveno. Střetl se s křišťálovýma očima Hraběte a lehce mu pokynul.
,,Rychle prosím můj pane. Lest není daleko. Jste si jist, že chcete porušit jeho zákaz?"
,,Ať to stojí, co to stojí... Alfride, jsou to moje vzpomínky. Nechci stále narážet na tu černou bariéru uvnitř své hlavy..."
,,Ale pane-"
,,Vzpomínám si na to kdo jsem byl. Vzpomínám si na kousnutí a na bolest. Ale kdo mi dal tento život? Tedy, jestli se tohle přebývaní ve stínech smí nazvat životem..."
,,A co uděláte, až to zjistíte?" Strachoval se sluha.
,,Já nevím..."
,,Můj pane, Lest vám přece pomohl z hrobu. Stráží vás jako oko v hlavě, váš život je pro něj to nejdůležitější co má. Teď je důležitá přítomnost, proč chcete vědět co se stalo před těmi roky? Vždyť je to tak dávno!" naléhal sluha dál. Okrádal tak Hraběte o drahocenný čas... I když to nebyl záměr.
,,Na tom nesejde! Prostě se drž domluvy," odbyl ho Hrabě a obešel ho. Nechtěl být hrubý, ale upíři už prostě byli takoví. Příkří a krutí. I když někteří méně.
Jediné zvuky, které ho při cestě tmavou chodbou provázely, byl klapot jeho vysokých podpatků a šustění jeho pláště.
Stanul u hrobu.
Byl celý z mramoru, nápisy na něm byly zlaté a pravidelně obnovované.
Stálo tam jméno. Jeho jméno. První díl skládanky.
Kamijo...
Stálo tam kdo byl. Co znamenal. Druhý díl skládanky.
Hrabě...
Stáli tam dva letopočty. Třetí díl skládanky.
1770-1790
Ale to všechno věděl, to byly ty dílky které měl při sobě a které hřál u nebijícího srdce. Uhranut chladným kamenem, opatrně ho pohladil bříšky prstů. Zorničky se mu prudce zúžily.
Viděl sám sebe.
Bylo mu sotva čtrnáct let. Vracel se z vyjížďky a cítil cosi zlého ve vzduchu, srdce se mu svíralo obavami. Přispěchal domů, koně nechal vydýchat se venku. Doběhl do ložnice rodičů. Viděl je mrtvé ležet na zemi, bez pohybu, bez života, bílé, postrádající krev uvnitř sebe. A nad nimi stál upír...
Lest! Hraběti do očí vstoupaly slzy. Vzpomněl si na větu ,,Nikdy bych neublížil nikomu, na kom by Ti záleželo."
Viděl sám sebe, v den jeho narozenin, a zároveň, v den jeho smrti. Tančil. Smál se. Byl šťastný. Nějaký muž ho pozval k procházce pod hvězdami a Hrabě, s myšlenkami rozjasněnými vínem, bez ostychu přijal. Procházeli se, až byly dostatečně daleko od pomoci a tam ho upír srazil na kolena. Tam se nakrmil z jeho krve.
Lest! Hrabě zalapal po dechu a znovu slyšel onu větu ,,Nikdy Ti neublížím."
To všechno Lest.
On byl vrah jeho rodiny. Zloděj jeho vzpomínek.Vrah jeho samotného. Ten loutkař který tahal za nitě, ukrytý neznámo kde, ve stínu černém jako barikáda při revoluci. Lhal mu. Cokoliv co řekl byla prachsprostá lež!
Náhle, jako blesk z čistého nebe ucítil tlak na prsou. Sklonil oči. Viděl kůl, skrze na skrz proražený ve své hrudi, kapičky červené krve, třpytící se na jeho hrodu. Tlak sílil, Hraběti po bradě stekl pramínek karmínové krve a dopadl na písmo jeho jména.
,,Neměl jsi to dělat. Neměl jsi se ptát své minulosti na otázky, které Ti měli zůstat ukryté. Teď by jsi chtěl jediné. Každý upír by to chtěl. Pomstít se mi. A to já nemůžu a nechci dopustit. Za své rodiče by jsi se chtěl mstít. Za sebe... A to já nechci dopustit.
Ach ty jeden hloupoučký Hrabě. Skutečně jsem Tě... Miloval. Proto jsem Ti dal svobodu, proto jsem z Tebe učinil upíra. Proto! Ale teď?" Lest se odmlčel.
Navzdory očekávání se Hrabě nerozpadl v prach, jako by se stalo každému jinému upírovi s osikovým kůlem vraženým hluboko v těle.
Po tváři mu skanula slza a kolena se mu podlomila. Upadl a Lest ho chytil v náručí.
,,Nemstil...bych...se...Jen...jsem...chtěl...znát...minulost..." šeptal a z úst mu stékaly pramínky krve.
,,Pořád...jsem...Tě...Miloval...A...Pořád...Miluji..."
Lest sevřel Hraběte pevně v náručí. Slza dopadla na tvář umírajícího upíra. Lest poprvé a naposledy propojit jejich ústa v jeden sladký a zároveň hořký polibek. Znovu ochutnal jemnou krev, která Hraběti patřila.
Když se odtáhl, viděl oči druhého upíra, jak se slepě upírají ke stropu, k prosklenému stropu, skrze které bylo vidět červánky.
Brzy vyjde slunce...
Lest roztáhl černé závěsy, skrývající nádherná okna. Rozloučil se se sluhou a znovu se posadil vedle mrtvého Hraběte. Znovu ho vzal do náruče a objal ho.
Vyčkával.
Paprsky slunečního světla začaly hladit jejich těla. A oni se pomalu rozpadaly v prach...
A na zemi leželo už jen trochu popela.
Jednoho bílého. Čistého. Jako byl Hrabě.
Druhého černého. Špinavého. Jako byl Lest...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | 18. května 2015 v 22:39 | Reagovat

krásné ...

2 Sky Sky | 19. května 2015 v 6:36 | Reagovat

[1]: Děkuji :-)
Tahle povídka je moje nejoblíbenější :-D
A zároveň se nemůžu zbavit pocitu, že se za ní před zkušenými "upírology" musím stydět :-D

3 Loveless Loveless | 19. května 2015 v 21:58 | Reagovat

Když jsi mi o povídce říkala, hodně jsem se těšila. A tohle daleko předčilo me očekávání :-3
Jak napsala Jana, dokonalost ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama